Australský národní symbol

Klokani se biologicky řadí mezi vačnatce čeledi klokanovití. Endemitně se vyskytují v Austrálii, Tasmánii a Nové Guineji, a to v řadě biotopů, deštnými pralesy počínaje a pouštěmi konče. Pokusy o jejich umělé vysazení nicméně proběhly i v severní a střední Evropě.
Většina druhů je striktně býložravá. Spásají trávu, byliny, listy stromů i plody rostlin. Klokani jsou schopni přežvykovat, což jim pomáhá dokonale potravu zpracovat a vytěžit z ní maximum živin. Na rozdíl od našich přežvýkavců, například krávy nebo kozy, ale trávu spásají šetrně bez vytrhávání kořenů, neničí tedy porost a nepřispívají ke vzniku pouští.
Jak se klokani mohou pohybovat?

Klokaní poskakování je pro tento druh typické. Odraz oběma končetin od země je dán tím, že klokani nejsou schopni pohybovat nohama nezávisle. Stejně tak se nemohou pohybovat dozadu, což jim přináší mnoho problémů, pokud je cesta před nimi zahrazena. Kromě poskakování mohou klokani chodit i pomalu, a to takzvaně „po pěti“ – nadzvednou se předníma nohama a ocasem, a v pohybu pokračují zadními končetinami.
K čemu je klokanům jejich vak?
Klokani jsou jako drtivá většina savců živorodí, mláďata se ale rodí již ve třiceti šesti dnech. Při takto brzkém porodu je jasné, že budou ještě hodně nevyvinutá. K dokončení vývoje jim chybí zadní končetiny, navíc jsou podobně jako mnohá jiná savčí mláďata holá a slepá. Po narození se mláďata vyšplhají po srsti matky do jejího vaku, kde sají mléko a zároveň prodělávají bezpečně zbytek svého vývoje.

Jak je to s dnešními počty klokanů?
Počty klokanů v Austrálii se s časem neustále snižují. Dříve bylo klokaní maso bráno jako dobrý zdroj obživy, a klokani proto byli loveni domorodci. Dnes se na jejich úbytku podílí především hubení farmáři, kteří je vnímají jako škodnou. Špatný vliv má i působení zavlečených druhů, například králíků nebo ovcí, které klokanům spásají trávu a obírají je o potravní zdroje.